Co je emoční inteligence?

Dnes žijeme v době, kdy je na každého z nás vyvíjen tlak ve všech oblastech našeho života, ať už v oblasti vzájemných partnerských, rodinných, a také zejména v řadě pracovních vztahů, kde se každodenně setkáváme s vnějšími požadavky na vytrvalost, kvalitu, dokonalost, výkon a s tím spojený úspěch. Ráda bych se proto zastavila u tohoto tématu a podívala se na něj poněkud z větší blízkosti. Co tedy k tomu všemu potřebujeme, abychom splnili všechna celospolečenská očekávání? ÚSPĚCH. V čem spočívá úspěch, jak být úspěšný napříč plejádou požadavků všech našich rolí v našem životě, jak profesním, tak zejména osobním? Co musíme být za osobnost, kým musíme být, stát se, abychom ve výše uvedeném obstáli? Je to SEBEVĚDOMÍ?

V této kapitole ani nelze pospat tak obsáhlé téma, jako je emoční inteligence, ale zároveň se nelze ho alespoň nedotknout v kontextu vlivu na sebevědomí. Emoční inteligence nebo chcete-li emoční schopnosti, nejčastěji označována jako EQ v komparaci všeobecně známého IQ, je jakýmsi ukazatelem v oblasti emocí.

Tak jako existuje nespočet testů IQ u EQ zatím neexistují žádné testy, které by prokazatelně, relevantně měřily a číselně vymezovaly stupeň emoční inteligence. Zdá se, že IQ a EQ jsou dvě naprosto odlišné entity, avšak i zde vědci připouští malou, ale poměrně nevýznamnou míru korelace těchto dvou veličin.

Je celkem povzbuzující, že nejen celosvětově, ale pomalu i u nás v České republice se tato problematika dostává do popředí, protože si osobně pamatuji dobu, kdy v některých korporátních firmách probíhalo psychologické testování manažerů z důvodu vhodnosti obsazení pozice a jakmile se projevila vyšší míra nějaké emoční vnímavosti, bylo to absurdně považováno, jako negativum, dokonce označováno jako sklon ke slabosti.

To nakonec potvrzuje i psycholožka Shoshona Zuboffová z Harvardovy univerzity, která říká „firmy prošly v tomto století radikální revolucí, která provázela i odpovídající transformace emočního prostředí na pracovišti.“

Dnes a to zejména v nadnárodních společnostech zjišťují, že úspěšní lídři v jejich firmách, vykazují podstatně vyšší EQ schopnosti než jejich prvoplánově slibní kolegové. Implikací tohoto je, že primárně nejde o prvoplánovou dominanci, ale o abilitu-dovednost strhnout, přesvědčit, motivovat lidi, aby se stejným odhodláním a přesvědčením pracovali na společných, stanovených cílech.

Je zajímavé pozorovat tuto problematiku genderově. Jistě jste v průběhu své dosavadní praxe poznali nějakého muže s vysokým IQ, poměrně s obsáhlými znalostmi, obvykle na vyšším postu, ale nepatřil mezi oblíbené osobnosti pro své charakteristické povahové rysy. Obvykle se tito lidé vyznačují ctižádostí, vypočítavostí, umíněností, kritičností, povýšeností, ale zároveň i celkem vysokou produktivitou.

Protikladem jsou muži s vysokým EQ jež jsou lidé empatičtí, vlídnější, společenští, umějí naslouchat, nesobečtí, a hlavně se schopností unést odpovědnost svých atitud, svých rozhodnutí. V tomto okamžiku neodolám pokušení ubránit se komentáři, že je to právě ten inspirující moment, co dělá muže mužem, dovoluji si říci z pohledu ženy.

U žen s vysokým IQ je evidentní, že jejich silnou stránkou je umění se velice dobře a snadno vyjadřovat, avšak také mívají sklon k úzkostem, k pocitům viny, k introspekci – hloubání ve svém nitru, a nezřídka potlačují svoje opravdové, skutečné emoce. Díky těmto aspektům jsem i já sama byla několikrát svědkem slz, kdy na první pohled úspěšné, asertivní, sebevědomé ženy na manažerských postech po manažersky namáhavých situacích nejednou projevily v soukromí ex post tento vedlejší produkt potlačené emoce.

Zatímco ženy vybavené EQ-emoční inteligencí jsou obvykle otevřené, jejich afekce jsou přirozené, spontánní a přímočaré což v konsekventu znamená, že projevují svoje city úměrně kontextu situace, což je činí i odolnějšími vůči stresu, jsou psychologicky odolnější (resilience), jsou asertivní, v pozitivním slova smyslu vědomé samy sebou, hravé a málo kdy propadají pocitu úzkosti a pocitu viny. Jednou z emočních schopností je tedy empatie.

Zřetelně citlivého vnímání emocionálních projevů je důsledkem kognitivní empatie, která nám umožňuje porozumět způsobům, jakými lidé v interakci s námi vnímají a přemýšlejí. Také nám pomáhá chápat a ovládat emoce vlastní a zároveň zapisovat si do paměti, jak prožívají emoce ostatní kolem nás.

Dále pak emocionální empatie, kdy na rozdíl od kognitivní empatie, jde o v dnešní době tolik oblíbený termín tedy o sdílení radostí a starostí, kterými druhý člověk právě prochází, o vzájemnou pocitovou rezonanci o vzájemné naladění a soulad. Na vzdory těmito dvěma empatiím ještě neznamená, že v konečném důsledku budeme soucitnými lidmi s ostatními.

To až empatická účast v nás podněcuje nekonečně nutkavou potřebu pomáhat druhým. Je tedy zřejmé, že emoční inteligence je nedílnou součástí našeho vnitřního nastavení, našeho vnitřního já, jenž dotváří jakousi pomyslnou kostru našeho sebevědomí. Je zde explicitně vidět, že sebevědomí je multifaktoriální téma, které pomocí jednotlivých dílčích střípků dotváří mozaiku obsahu pojmu sebevědomí. Samozřejmě, že jsem zde nevyčerpala úplně všechny. Dotkla jsem se hlavně těch, které jsou pro mne z mého úhlu pohledu nejen zajímavé, ale zároveň je považuji za klíčové, týkající se zejména pohledu zevnitř. Dále bychom se mohli zabývat dalšími určujícími faktory zvenčí, jakou je rodina, škola, práce, společnost. Jde tedy o to, abychom si uvědomili, že sebevědomí je složitý homogenní celek, který vykazuje určitou míru flexibility, jež nám dává šanci něco změnit. To za prvé považuji za velice příznivý moment a za druhé je v rezonanci s mým pracovním zaměřením.