Ochrana a prevence před syndromem vyhoření

V ochraně a prevenci před syndromem vyhoření jde především o explicitní zachování behaviorální ekologie člověka a duševní hygieny. „ Za prvé spočívat v dodržení hranic mezi prací a osobním životem, mezi klienty a sebou samým, tedy na našich osobnostních charakteristikách, osobní historii a našem životním stylu. Za druhé je důležité, jaké má pracovník v pomáhající profesi zázemí ve své rodině a okruhu svých blízkých. Žije-li sám nebo v neuspokojivém vztahu, může si nedostatek citů kompenzovat v práci, a stává se tak závislým na svých pracovních úspěších a neúspěších a vztazích s klienty. Za třetí pomáhá předcházet stresu, a tedy syndromu vyhoření, když jsou na pracovišti dobré vztahy.“ (Smékalová, 2011, s.41)

V korelaci této trisekce je tu na místě zdůraznit další exponent jakým je postoj, jak je již zmíněno v předešlém textu daného jedince, a to zejména k práci. Ano práce nám musí dávat smysl o to více při práci s lidmi a zejména v pomáhajících profesích, avšak neměla by být jediným smyslem a jedinou saturací našeho života, to znamená, že esenciální podstatou života je sociální opora každé osoby, která se nachází v prediktivním prostředí syndromu vyhoření, mezi které patří zejména funkční rodina, přátelé, koníčky, zájmy, volný čas včetně odpočinku a kolegové v práci. Implikací tohoto je primární zásada intenzivně a důsledně oddělovat pracovní život od osobního a perzistentně si tvořit a udržovat odstup od svých klientů. To ovšem v praxi znamená z osobního pohledu si v první řadě ujasnit své hodnoty, a z pracovního hlediska si ujasnit svůj profesionální přístup ke kolegovi, podřízenému, nadřízenému, či klientovi optikou klient – případ, kauza, dále zachování racionality s minimalizací admise subjektivních emocí a rozlišení osobního přístupu ke klientům versus ostatním lidem. Můžeme tak říci, že „smysl života je utvářen integrací kognitivních, emočních a motivačních, respektive volních potenciálů člověka, k nimž patří schopnost poznávat sebe, porozumět druhým, hledat optimální řešení, dále pak pohoda, sebekontrola, účinnost, plánování událostí, vyhledávání cílů, zvládání náročných životních situací.“ (Pelcák, 2015, s. 63)

Tři sanační kroky v rámci prevence a revitalizace syndromu vyhoření

Pokud se proband nachází v diagnostice stavu syndromu vyhoření, je na místě si říci, že je potřeba ve svém životě udělat změnu, protože již samotný fakt existujícího syndromu vyhoření je defaultním důkazem toho, že jsme doposud dělali něco špatně, že je nutné změnit naše chování, případně, zvyky a najít tak nové strategie (coping) našeho chování, a nadefinovat si opět cestu zpátky k sobě samému k lidem a světu okolo. Filozofickou otázkou, co tvoří náš život, co je v našem životě nejdůležitější a kým chceme ve svém životě být, je dobré si uvědomit, že náš život se především skládá z našich rozhodnutí. V první řadě je tedy nutné v rámci svého rozhodnutí převzít plnou zodpovědnost za svůj život, což koreluje s otázkou, kým chceme ve svém životě být, zda obětí či tvůrcem svého života. Pokud tedy již převezmeme za svůj život odpovědnost, konsekventně se stáváme tvůrcem, kde jde primárně o hledání vlastní smysluplnosti, a o zajištění si příjemného, fyzicky aktivního života mimo svoji roli pracovníka. Dalším krokem je kognice , v rámci které, je dobré si přiznat, zdali proces sanace zvládne člověk sám nebo zdali bude potřebovat pomoc. A v neposlední řadě vymezit si fyzický prostor a samozřejmě i čas sám pro sebe, vytvořit si svoje vlastní vědomé, intimní, soukromí, ve kterém sám rozhoduje o admisi čehokoliv a kohokoliv. Tento prostor využívat pouze jen pro sebe, pro svoji relaxaci a pro svoje meditativní zastavení.

Geneze prevence vyhoření

Prvním zamyšlením v rámci introspekce celkové úrovně životní saturace v kontextu prevence proti vyhoření je hledisko z těchto úhlů pohledu:

• seberealizace na pracovním poli,
• partnerské soužití,
• rodina,
• zdraví,
• ekonomické zázemí a možnosti z něho vyplívající,
• životní cíle, vizi a perspektivy. (Jeklová, Reitmayerová, 2006)

To znamená, že ve vývoji prevence vyhoření tedy nalezneme opatření jak z pohledu osobní úrovně, tak i z pohledu zaměstnavatele.

Jedná se tedy o:

• adaptační praxe – jedná se o seznámení a přijetí všech aspektů s prací související, příprava na výkon povolání tedy teoretická a praktická příprava v rámci studia na škole, osobnostní předpoklady pro výkon povolání,
• péče o sebe sama – péče o svoji životosprávu, ekologii a duševní hygienu,
• žádost o pomoc – v případě, kdy síly pracovníka již nestačí,
• dobré interpersonální vztahy – jejich neustálé budování,
• sebepoznávání a sebehodnocení – introspekce,
• supervize,
• osobní život – zajmová činnost a koníčky,
• abilita konverze – z práce do svého soukromého života bez pracovních „vleků“ („netahat si práci domů“) do osobního života,
• udržování dobré fyzické kondice,
• kontinuální uvědomování svých potřeb. (Venglářová, 2011)

Pokud člověk v rámci svého pracovního působení dodržuje výše uvedené procesní kroky, zvyšuje se pravděpodobnost zvýšení resilience vůči syndromu vyhoření burn out.

Determinanty SV a příslušná řešení

V analogii výše uvedeného se dají postulovat imperativní determinanty a k nim příslušné korelativní opatření, jakým je například:

• vysoká míra pracovní zátěže – v případě chronické vysoké pracovní zátěže je důležitou incentivou zmírnit tuto zátěž například pohovory se svými nebližšími nadřízenými, kde primárním aspektem by měla být úprava nebo minimálně dodržování pracovní doby, případně změna pracovní náplně, ať už v rámci dočasnou změny oddělení pracoviště nebo pracovní činnosti, dále možnost úplně změnit pozici nebo dát výpověď,
• nedostatek svěřené důvěry či pracovní samostatnosti – pohovor s nadřízeným, změna pracovní náplně či pozice nebo dát výpověď,
• absence pozitivní evaluace – pohovor s nadřízeným, změna pracovní náplně či pozice nebo dát výpověď,
• demotivující kolektiv – prvním krokem by měly být pohovory s kolegy, dále požádat o případnou supervizi dané skupiny, aktivně navrhovat změny, a v případě neúspěchu těchto kroků vyvolat pohovor s nadřízeným, změna pracovní náplně či pozice nebo dát výpověď,
• adikia (nespravedlnost) – pohovor s nadřízeným, změna pracovní náplně či pozice nebo dát výpověď,
• ambivalence hodnot – pohovor s nadřízeným, změna pracovní náplně či pozice nebo dát výpověď,
• sebedestruktivní chování – jde o primární nutnost změny postoje a přístupu, time management,
• motivátory – nutnost změny postoje a přístupu,
• nízká resilience– posilovat skrze různá kondiční cvičení, dobrého rozvrhu času, time managementu, případně sociální opory zvyšovat odolnost. (Stock, 2010)

Co je potřeba dále dělat? Je dobré si uvědomit, že v případě, kdy se nacházíme ve stavu syndromu vyhoření není na místě ostych, ale právě naopak cíleně vyhledat odbornou pomoc, nepropadat tak zbytečným pocitům slabosti, protože vyhledat pomoc je svým způsobem odpovědný krok nejen k sobě samému, ale i vůči společnosti, ve které působíme. Dále můžeme konstatovat, že „Syndrom vyhasnutí je nerovnováha mezi výdejem a příjmem energie, respektive jejím vytvářením. Zjednodušeně by se dalo říct, že se jedná o nepoměr mezi dáváním a braním, takže vyhořelý člověk v podstatě více dával, než následně dostával zpět.“ (Stock, 2010, s. 62)

V rámci kalibrace svého stavu, kdy si proband je schopen uvědomit nebo je diagnostikován syndromem vyhoření (burnout), jako první krok je nutné provést kredibilní rekognoskaci v rámci své retrospektivy a nalézt tak diskrepance poměru mezi „dáváním a braním“ a učinit jednotlivé kroky, kterými se pomalu začne vracet zpět do zdravého, naplňujícího života. Protože primárním cílem našeho života je efektivně získávat energii a neustále hledat prostředí, které nás podporuje tak, abychom minimalizovali právě ztrátu své esenciální životní energie, a předcházeli tak stavům syndromu vyhoření.

To znamená, je potřeba si zajistit, určit, vytvořit, a vyřešit:

• odstup,
• cíle,
• relaxaci a cvičení,
• pracovní situaci,
• změnu postoje a přístupu,
• vyváženost,
• sociální oporu,
• explicitní deskripce objektivních negativních skutečností,
• vlastní supervize.

Tyto všechny kroky vytvářejí zdravý rámec činností, které vykazují vysokou míru utilitární ability pro zachování ekologie a zdraví běžného života, jehož základní kvintesencí je prosperita a progres. „Existuje mnoho věcí, které nemůžete ovlivnit, ale můžete ovlivnit to, na čem skutečně záleží: svoji mysl a svůj postoj. Vnější síly mají na úspěch jen malý vliv. Ti, kteří se na úspěch naprogramují, k němu najdou cestu, dokonce i za těch nejsložitějších okolností. Řešení většiny problémů vychází pouze z jediného zdroje: vás samotných.“ (Hill, 1999, s.22)

Možnosti zajištění pomoci

„Máte-li pocit, že sami na své problémy nestačíte, pak rozhodně neodkládejte žádost o pomoc u druhých.“ (Venglářová, 2011, s. 38)

Jak je již uvedeno dříve, požádat o pomoc není projevem slabosti, avšak u některých lidí se můžeme setkat s naprostou nechutí a neschopností požádat o pomoc. Jedná se především o pracovníky, kteří obvykle zaujímají důležitou funkci, pracovní postavení, nebo lidé se sklony k workoholismu, lidé, kteří hrdě vše doposud zvládali sami. Avšak pokud v konsekvenci profesionálního syndromu vyhoření síly k výkonu práce ubývají, koho požádat o pomoc? O pomoc můžeme požádat tedy:

• Rodina, přátelé – členové rodiny, přátel a blízkého okolí postiženého jsou v průběhu sanace velmi důležitou složkou v životě člověka postiženého syndromem vyhoření. Jde především o projevy důvěry, podpory, lásky postiženému, naslouchání a empatii.
• Pracovní tým – kde základním postulátem je dobrý kolektiv, kde se spolupracovníci navzájem znají a pomáhají si. Ze strany zaměstnavatele je dobré pomoci pracovníkovi při syndromu vyhoření změnou pracovních úkolů, přemístění v rámci organizace na jiné méně náročné pracoviště, případně změnou směnného rozpisu daného pracovníka, anebo umožnit pracovat na jednu směnu.
• Odborník – v případě, že nepomohla změna v životním stylu, životosprávy a úpravy biorytmu, je na místě vyhledat odbornou pomoc. Obornou pomocí může být například linka pomoci, krizová centra, terapeutická centra a podobně.