Rizikové determinanty syndromu vyhoření a jeho projevy, příznaky-symptomy a profese s vyšší prevalencí syndromu vyhoření

Rizikové faktory-determinanty a jeho základní rozdělení:

• rizikové faktory v zaměstnání – v zaměstnání mezi rizikové faktory patří například zvýšená pracovní zátěž, tlak na vyšší nároky, působení rušivých vlivů, nedostatek samostatnosti, uznání, nepřátelský kolektiv, přítomnost nespravedlnosti, a v neposlední řadě konflikt hodnot,
• rizikové faktory osobnostní – typologie chování, náš vnitřní hlas, opak resilience – nízká odolnost, coping.

A co je to coping? Jde o souhrn všech způsobů chování, námi zvolených strategií, ve vypjatých situacích, kde percepcí jsou tři rozdílné strategie a to:

Implikací výše uvedeného je zřejmé, že příčin a faktorů, které atakují vznik vyhoření je poměrně široká škála, proto není možné kauzálně jednoznačně říci, které z nich jsou tím hlavním spouštěčem k rozvoji syndromu vyhoření. Dále se nabízí z dostupné literatury další stručné rozdělení syndromu vyhoření, kde najdeme deskripci několik dalších rizikových aspektů podporující vznik profesionálního vyhoření – syndromu vyhoření (burn-outu). Tak jak je uvedeno výše tedy mezi základní kvintesentní spouštěče vyhoření můžeme opravdu zařadit především dlouhodobý stres a nenaplněná očekávání, tedy frustrace, zejména v souvislosti s výkonem práce. Zde se nabízí alokace, vstupujících ovlivňujících faktorů, a to:

Individuální faktory – osobnostní predispozice, mezi které patří např. neschopnost požádat jiné o pomoc, sklony k workoholismu a vysoké nároky na sebe sama a celkově zvýšená susceptibilita k prožívání stresových situací.

Pracovní faktory – určující předpoklady vyplývající z konkrétní práce, pozice v zaměstnání. Indukcí běžných statistik lze konstatovat, že profesionální vyhoření zasahuje pracovníky, kteří v zaměstnáních vykonávají rutinní práci, se stále opakujícími stejnými procesy.

Organizační faktory – eruptivní kumulace práce a zvyšování nároků na pracovníky či práce bez dostatečného odpočinku, což sekundárně přispívá dramaticky k rozvoji vyhoření. (Maroon, 2012)

Souhrn nejčastějších rizikových faktorů:

• „život v současné společnosti, pro kterou je typické rostoucí životní tempo a nároky na člověka,
• výkon povolání zahrnující kontakt s lidmi,
• chronický stres,
• příliš velké požadavky na výkon, nízká autonomie práce a monotonie,
• původně vysoké pracovní nadšení, angažovanost, zaujetí,
• původně vysoká empatie a obětavost,
• nízká asertivita,
• vysoký perfekcionalismus, pedantství a vysoká odpovědnost,
• neschopnost relaxace,
• negativní efektivita, depresivní ladění,
• permanentní časový tlak,
• nízké či nestálé sebepojetí a sebehodnocení,
• dlouhodobé přesvědčení o neadekvátním společenském uznání,
• pocit bezmoci a beznaděje aj.“ (Kebza, Šolcová, 2003, s. 15-16)

I tady v tomto okamžiku na výše uvedených rizikových determinantech zmíněných autorů můžeme zaznamenat, že nejen pracovní okolnosti, ale převážně i charakteristické osobnostní rysy přímo atakují již zmíněné kapitoly a podtrhují tak provázanost všech obsahujících podtémat jež jsou zastřešeny tématem hlavním. Mnoho dalších autorů, zabývajících se kauzalitou profesionálního vyhoření, jako například Henning a Keller v indukci celkem transparentních deskripcí alokují příčiny stresu a vyhoření na individuální psychické a fyzické, kde hovoří o takzvaném re – aktivním a pro – aktivním základním postoji, negativním způsobu myšlení, o ztrátě smysluplnosti práce. V mantinelu fyzických příčin uvádějí důležitost a diskrepanční míru rezistence vůči stresu a nezdravý životní styl. Dále pak rozdělují příčiny na institucionální a společenské. Indukcí výše uvedených skutečností se nabízí relevantní zjištění, že syndromem vyhoření může být postižen opravdu každý člověk.

Obvyklými symptomy jsou v ambivalenci počátečního nadšení pro práci postupující pochybnosti o smysluplnosti práce, stagnaci, objevující se fyzické a psychické problémy včetně vyskytujících se problémů v interpersonálních vztazích, nabývající frustrace, nastupující apatie vůči dosavadní práci, a záměrného vyhýbání se pracovní činnosti, a postupem času v důsledku frustrací pomalu prostupující depresivní stavy, vznikající různé závislosti zejména na alkoholu případně lécích, následné vegetativní problémy a stavy úzkosti. A v neposlední řadě stahování se do sebe, uzavírání se před vnějším světem, případná agrese a podrážděnost vůči okolí. Opět můžeme tedy říci, že tedy symptomy syndromu vyhoření lze posuzovat z triády úrovní, a to fyzické, psychické a sociální, které se navzájem prolínají, mezi které patří:

Vzhledem k tomu, že jsme evolučně spjati se skupinou, komunitou a společností, kdy jsme její neoddělitelnou součástí, kde jme v neustálé interakci s ostatními, a kde probíhá redundantní geneze vztahů a udržování sociálních kontaktů, jsme neustále atakováni nekonečným množstvím podnětů, které mají konsekventní dopad na naši resilienci, jejíž míra je u každého jedince jiná, je tedy patrné, že vyčerpání, odcizení a pokles výkonnosti se prvoplánově projevuje právě ve vztahu k práci, kolegům, partnerům a k sobě samému.

V kompozici výše uvedené triády můžeme najít opět existující dichotomii paradigmat symptomů vyhoření, a to exogenní a endogenní symptomy.

Exogenní symptomy:

• „skutečnost, že aktivita vzrůstá, ale produktivita zůstává zpočátku stejná,
• podrážděnost,
• fyzická únava,
• neochota riskovat

Endogenní symptomy:

• ztráta odvahy,
• ztráta osobní identity a sebeúcty,
• ztráta objektivnosti,
• emocionální vyčerpanost,
• egativní duševní postoj.“ (Rush,2003, s.40)

Pro kredibilní diagnostiku jsou exogenní symptomy signálem stavu, že proband je v ohrožení stavu syndromu vyhoření. In contrario symptomy endogenní jsou prvoplánově nepozorovatelné, avšak jsou exaktní platformou pro stanovení diagnózy syndromu vyhoření, jež předcházejí projevům exogenním. Sumativní evaluací můžeme vytvořit kvintesentní množinu znaků predikující syndrom vyhoření, jak je již uvedeno výše v triádě vyčerpání, odcizení a poklesu výkonnosti, tedy celkové vyčerpání, nedostatek incentivy, frustrace a negativní emoce, lhostejnost, kognitivní vyčerpání, snížená produktivita, interpersonální problémy na pracovišti i v soukromí, workoholismus, pokles spokojenosti a saturace, zdravotní problémy. Je dobré, pokud si člověk uvědomí alespoň jeden z těchto příznaků, začít měnit coping svého chování, jako včasnou prevenci syndromu. A co myslíme změnou copingu? Jde především o změnu strategie chování, tedy své pozornosti k jiným činnostem jako například četní knih, volba zájmových činností tedy nových koníčků, poslech hudby, sport, cílené návštěvy komunitních center a podobně, které nám pomohou k návratu sebe – hodnoty, zmírní postupující frustrace, což se v konečném důsledku projeví i na fyzické rovině, kdy zeslábne svalový tonus a člověk je tak přístupnější k fyzickému a psychickému uvolnění a tím vyšší schopnosti pozitivní introspekce, což jsou krůčky v kontextu prevence zvládání syndromu vyhoření, jak bude uvedeno v dalších kapitolách. (vlastní erudice autora)

Profese podléhající syndromu vyhoření

O kterých profesích můžeme mluvit jako o neohroženějších? Jedná se zejména o nabízející se profese, které jsou v úzké a neustálé interakci s lidmi, mezi něž patří:

Pochopitelně postupem času s rozvojem explorace konsekventně došlo k nárůstu počtu profesí, u kterých je vyskytující se prevalence syndromu vyhoření. Indukcí pro predikci výskytu profesionálního vyhoření je tedy náplň práce, kde klíčovým nástrojem je každodenní interakční komunikace s lidmi v jakémkoliv sociálním a behaviorálním kontaktu, jako například:

• zdravotní sestry,
• další zdravotnický personál (laborantky, technici, ošetřovatelé),
• psychologové a psychoterapeuti,
• sociální pracovníci a pracovnice ve všech oborech,
• učitelé na všech stupních škol,
• pracovníci pošt všeho druhu,
• ispečeři a dispečerky (záchranné služby, dopravy),
• policisté, především v přímém výkonu služby,
• právníci, zvl. pak advokáti,
• pracovníci věznic (dozorci, ale i ostatní pracovníci),
• profesionální funkcionáři,
• poradci a informátoři,
• úředníci v bankách, na úřadech, orgánech státní správy,
• duchovní a řádové sestry.“ (Kebza, Šolcová, 2003, s.8)

Zde explicitně vidíme, jak široká škála profesí je v ohrožení predikce syndromu vyhoření, mezi nimiž najdeme koherentní analogii, za jejíž hlavní determinant můžeme považovat inherentní práci s lidmi, protože práce s lidmi vyžaduje a vytváří tlak na pracovníka nejen v oblasti hard skills tedy edukaci, odbornosti, způsobilosti a další, jak je uvedeno v minulých kapitolách, ale zároveň v oblasti soft skills, kde jde primárně o schopnosti korelující s mírou EQ, tedy schopnosti empatie, koherentní myšlení, flexibility myšlení a schopnosti přizpůsobivosti v jakémkoliv ohledu, schopnosti naslouchání a vyvozování správné indukce, což kauzálně tvoří základnu pro chronické stresující prostředí.

V dalším díle se budu věnovat ochraně a prevenci SV.